IVF Czech Republic s.r.o.

08.07.2010 - ForMen str. 36 For woman - příloha

Touží po dítěti, ale s jeho otcem žít nechtějí. Některá cíleně hledá jen dárce vhodného spermatu, jiná by se případnému partnerovi nebránila.

Touží po dítěti, ale s jeho otcem žít nechtějí. Některá cíleně hledá jen dárce vhodného spermatu, jiná by se případnému partnerovi nebránila. Je sobecké pořídit si dítě s vědomím, že nikdy nepozná svého otce? A jak se žije matkám, které jsou s dětmi samy?

Kristýnu jsem poznala před dvěma lety, bylo jí sedmatřicet. Úspěšná manažerka svou touhu po dítěti zprvu neprojevovala. Naopak. Uřvané parchanty z duše nesnášela. Akorát pro zlost… Dlouho byla nad věcí, ale pak se jednou opila. Opilost jí rozvázala jazyk a vehnala do očí proud slz: sakra, už přece nemůže čekat! Chce dítě! Chce být mámou. Ale bez táty! Kristýna není lesba. Není ani feministka, která by brojila proti mužům, a rozhodně to není žena, o kterou by muži neměli zájem. Mají. A Kristýna ho měla (a tuším, že dosud má) taky. Partnera, s nímž by byla šťastná, hledala pět let.

"Měla jsem desítky rande. Když vynechám muže páchnoucí potem, muže mající špínu za nehty, šetřílky neochotné zaplatit za mě jediný koktejl, muže neschopné napsat SMS bez hrubek, moc jich nezbývá. Ti zbývající jsou buď zadaní, ženatí, nebo čerstvě rozvedení, a tudíž neochotní znovu se vázat," líčí Kristýna. Randila i s pár nezadanými, ale byla to katastrofa. "Nerozvedení a nezadaní muži kolem pětatřiceti se vymykají normálu. Je mezi nimi řada úchylů. Když někdo v šestatřiceti napíše, že ,papá', ,hajá' nebo že ho ,bolí bříško', děsím se. Co je to za chlapy? Přestala jsem se divit, že o takové muže není žádná pranice." Kristýna poznala v praxi to, o čem sociologové mluví už poměrně dlouho: nerovnoměrnou strukturu sňatkového trhu. Obecně si k sobě lidé hledají někoho sobě podobného, ale v poslední době jsme svědky zajímavého fenoménu. Řada vzdělaných a úspěšných mužů se zhlédla v kadeřnicích, asistentkách a sekretářkách, zkrátka v takových ženách, jež je nebudou převyšovat. Kariérově méně úspěšní muži tak zůstávají single - ženy s odpovídajícím společenským statusem si totiž domů odvedli jiní. Kromě nich však zůstává sama i početná skupina vzdělaných a úspěšných žen, které rovněž nemají z čeho brát. Je přitom málo pravděpodobné, že se tyto dvě skupiny dají dohromady. "Všichni muži nejsou špatní, pár vztahů jsem měla, ale partnera pro život jsem za pět let nenašla. Pak jsem si řekla: proč ho vlastně hledat? Nemíním dalších pět let čekat, shánět toho pravého a riskovat, že nakonec nebudu mít ani chlapa, ani dítě, protože můj organismus začne stávkovat," dodává Kristýna.

Dítě bez partnera - proč?

Před dvaceti lety nemohlo potkat dívku nic horšího než být "zbouchnutá" a zůstat na dítě sama. Čekaly ji pohrdlivé pohledy okolí a v mnoha domácnostech kvůli tomu bylo víc než dusno. Společensky v pořádku byl jen klasický model rodiny: táta, máma (pochopitelně sezdaní) a dítě. Od té doby se v tomto ohledu leccos změnilo: ideálem pořád zůstává dítě žijící s matkou a otcem, ale neúplné rodiny pohoršují dnes málokoho. Vždyť v celé EU je jich patnáct procent (v sociálně solidárním Švédsku pouze s jedním z rodičů vyrůstá dokonce celých dvaadvacet procent dětí!) a u nás je to každá čtvrtá! Přibylo nejen rozvodů, ale i samostatného mateřství - žen, které se programově rozhodly mít dítě bez partnera. Psycholožka Zuzana Lišková tvrdí: "Pokud se ženě blíží třicítka, chce mít dítě a nemá vhodného partnera, mnohdy se rozhodne otěhotnět s rizikem, že otec dítěte s nimi žít nebude (někdy se však domnívá, že potomek vžene muže do manželství s ní). Takové rozhodnutí ženám umožňuje jednak snížení jejich ekonomické závislosti na mužích, jednak sociální klima ve společnosti. V kategorii třicetiletých žen s vysokými příjmy se dokonce hledání ,vhodného dárce spermií' stává módou, to ale nevylučuje ochotu těchto žen s případným zájemcem vstoupit do manželství. Většinou jde totiž o určitý maskovací manévr kompenzující skryté komplexy související s absencí životního partnera." Móda? Cože? Ano! Nedivme se. Ostatně jako řada jiných podobných záležitostí - například porodů po čtyřicítce. Fenomén dobrovolného mateřství bez partnera zmapovaly před čtyřmi lety socioložky Lucie Kozlová a Nicola Tomanová ze serveru Genderonline.cz. "Rozhodnutí ženy pro mateřství bez partnera může mít řadu příčin. Může být reakcí na nejisté vyhlídky do budoucna, vysoké nároky na individuální štěstí, na náročné vybudování stabilního vztahu. Argumentem žen volících mateřství bez partnera je také eliminování traumatu dítěte rozvodem, rozchodem nebo ovdověním. Z okruhu otázek dotazujících se na pracovní sféru vyplynulo, že obecně lze ženy praktikující mateřství bez partnera považovat za osoby velmi tvrdě pracující, úspěšné v tradičně mužských profesích a ekonomicky nezávislé," píší ve své studii. A psycholožka Zuzana Lišková k tomu dodává ještě jednu drobnost ze své praxe: "Své rozhodnutí mít dítě bez otce omlouvá řada žen obavou z nefunkčního vztahu s mužem, kterého převyšují intelektově, osobnostně i finančně. Nezřídka slýchám argumenty o pravděpodobnosti genového přenosu z otce na dítě..."

Soumrak rodiny?

Zatímco někteří odborníci se děsí soumraku tradičního rodičovství, Mukti Jain Campion, autorka knihy Who's Fit to be a Parent? to tak černě nevidí: považuje tento model za nový způsob rodičovství, který vytváří otevřenější rodinu, protože matka, které na dítěti opravdu záleží, dokáže zmobilizovat kvalitní podpůrnou síť lidí, kteří se o ni a o dítě upřímně zajímají, pomáhají jim a podporují je. Pravděpodobně nikdy se však tento model nestane masovou záležitostí - nikdy nebude akceptovatelný pro všechny ženy. Vyžaduje totiž typ ženy s určitými vlastnostmi, která si bude uvědomovat všechna rizika a bude ochotná je podstoupit, a takových je v populaci spíš poskrovnu. Žen přesvědčených o tom, že to zvládnou samy a bez muže, sice tak málo není, ale přesvědčení jim často vydrží jen dočasně -například než se dítě narodí. "S nastupujícími pochybnostmi a stresem se setkávám zejména u žen, u nichž šlo od začátku o volbu typu ,z nouze ctnost' - docela rády by založily úplnou rodinu, ale nějak se jim nedostává vhodných partnerů. Pojďme teď nahlédnout do statistik: čísla říkají, že téměř polovina neprovdaných matek nežila v době porodu s otcem dítěte. Pro kolik z těchto žen však bylo mateřství bez partnera jejich svobodnou volbou, o tom studie zatím neexistují. Psycholožka Veronika Kopecká, která ve své praxi pracuje se sólomatkami, se setkává spíš s případy, kdy se ženy nerozhodly stát se samoživitelkami dobrovolně, ale na základě vnějšího tlaku. "U mnoha žen je jejich současná pozice výsledkem působení vnějších okolností: odchodu partnera, smrti partnera, odmítání těhotenství ženy ze strany muže. Z mé zkušenosti ženy většinou setrvávají i v partnerství, ve kterém nejsou úplně spokojeny. Trápí je obavy ze samoty a z toho, že nezvládnou život bez muže, přestože často jejich partner v této roli zcela selhává.
A roli hrají i praktické důvody, například bydlení nebo finance," říká odbornice. To však není případ Kristýny, o které byla řeč na začátku. "Samozřejmě že bych dala přednost tomu, aby se dítě narodilo do úplné rodiny. Hloupé je, že partnera můžu hledat celý život, ale období, kdy jsem schopná porodit dítě, je dost krátké. A já jsem věděla, že jestli neporodím do čtyřicítky, budu prakticky odepsaná," líčí Kristýna. Kamarádky ji utěšovaly. I kdyby prošvihla biologické hodiny, dítě přece může adoptovat, případně si může najít rozvedeného partnera, který bude mít děti vlastní…Taky je tu pěstounská péče a tak dále… Ne! Kristýna chtěla vlastní dítě.
Proč? Snad proto, že se to od ní jako od ženy očekává? Nebyla by dost dobrá, kdyby neporodila?
Už nechtěla být svým okolím vnímána jako ta, které ujíždí vlak? Možná všechno tohle nakonec sehrálo svoji roli a Kristýna si ve svých devětatřiceti pořídila dítě bez otce. Otěhotněla s náhodnou známostí. "Ten muž šel prostě kolem," říká. Podobných příběhů, jako je Kristýnin, je na internetu spousta: Je mi pětatřicet, jsem bez chlapa a nechci čekat. Co mám dělat? Na stejnou otázku jsem se zeptala psycholožky Zuzany Liškové. "V případě pětatřicetileté klientky toužící po dítěti, která je bez partnera, jde o volbu menšího zla. Jak nenaplněný se zdá ženám toužícím po dítěti život bezdětné! A jak trápí milující matku skutečnost, že její dítě nemá vše, co mu náleží, že jej svým rozhodnutím ošidila o tátu? Kdo zváží tíhu jednoho či druhého rozhodnutí? Musí to být žena sama, když ne proto, že nejlépe zná ,hlubiny své duše', pak alespoň proto, že člověk je schopen a ochoten lépe snášet následky vlastního rozhodnutí," odpověděla Zuzana Lišková.

Nebudu a nechci dál čekat

Našla jsem na internetu Janu. Je jí sedmatřicet a dítě chtěla osm let. Její dlouholetý partner to však viděl jinak. Mluvili o tom snad tisíckrát. Zdráhal se. "Bude mi čtyřicet, dokážeš to pochopit?" křičela na něj naposled. Pak se sbalila a odešla. Pár měsíců nato otěhotněla s krátkodobou známostí - poznala ho přes internet. Dotyčnému muži o svém těhotenství neřekla. A neřekne. Už nejsou v kontaktu. Neuvedla ho ani do rodného listu, výživné po něm vymáhat nebude. Jana se do kontaktu se známostí z internetu dostala víceméně náhodou - zaregistrovala se na seznamku, on jí napsal a nezdál se jí "úplně marný". To jiné ženy se připojují na síť zcela záměrně - prostřednictvím internetu hledají "dárce spermatu". Jak na to? Stačí napsat inzerát, že se chcete stát svobodnou matkou, a chvíli čekat. Jak rychle a "úspěšně" to funguje, ověřila loni v rámci reportáže pro časopis Reflex redaktorka Ludmila Hamplová. Inzerát na "vhodného dárce spermatu" podala na dvou seznamovacích serverech.
"Čekala jsem, že se mi ozvou dva tři velkorysí chlapi, hromada zvrhlíků a ostatní mi vynadají.
Během týdne se mi nabídly skoro tři stovky mužů. Staří, mladí, velcí, tlustí a většinou ženatí.
Nejčastěji se hlásili lékaři, manažeři, podnikatelé, ale také chlapíci z IT. Zhruba polovina z nich už měla několik potomků, manželských i nemanželských, a můj e-mail zahltily desítky fotografií jejich roztomilých dětí, na nichž dokumentovali, jak schopnými jsou ploditeli," napsala. Každopádně z internetových diskusí na toto téma vyplývá, že podobné inzeráty jsou pro české ženy obvykle až posledním tažením - raději narafičí lest na novou známost nebo požádají o výpomoc někoho z kamarádů čili - jak to nazvala jedna z nich - jakžtakž osvědčený genetický materiál. Kdyby to šlo, touhu po dítěti by nejraději řešily umělým oplodněním, to však v Česku na rozdíl třeba od Ameriky nebo Švédska zatím není možné. Podle zákona musí být žena žádající IVF vdaná nebo alespoň žít s partnerem. Může ovšem použít lest - přihlásit se například s kamarádem, který jí udělá laskavost a bude se vydávat za jejího přítele, na některou z klinik, kde se příliš nevyptávají na detaily. Adoptovat dítě samotné ženy mohou, ale v praxi jim většinou dětské domovy nevyhoví.

Život sólomatek - jak se vám líbí?

Ženy jako Kristýna nebo Jana se staly sólovými hráčkami. Tak úplně to neplánovaly. Prostě to přišlo a teď si musejí poradit. "Není lehké být na všechno sama, často se cítím na pokraji sil, ale ničeho nelituji. Kdybych dál vyčkávala, nemusela bych se dítěte dočkat nikdy," líčí Jana. Jejím hlavním problémem jsou finance - utáhnout z jednoho platu domácnost s dítětem dá zabrat. Podobně to má i spousta jiných žen-samoživitelek. "Nedostatek financí není výmluva," říká psycholožka Veronika Kopecká, "vždyť od ekonomického zajištění se odvíjí psychická pohoda." A jak může být v pohodě máma dítěte, která má na účtu poslední dvě stovky, na stole pět složenek a prázdnou ledničku? Nižší životní úroveň však není to jediné, s čím se sólomatky potýkají. "Nejhorší je osamělost a pocity vlastního selhání, že jsem to já, kdo vzal dceři tátu a úplnou rodinu. Kritické jsou třeba chvíle, kdy je malá nemocná a doma není nikdo, kdo by se mnou sdílel starosti. Ale dá se to zvládnout. Těžké pro mě bylo vyrovnat se s reakcí rodičů a lidí z okolí, kteří jsou ze staré školy a mé rozhodnutí dosud nepochopili," vypráví Kristýna. Přestože občas doma bulí do polštáře, když malá usne, a probděla pěknou řádku nocí přemýšlením "co by kdyby", svého rozhodnutí nikdy nelitovala. V zásadě ji stejně jako Janu trápí jediné - jakási obava z budoucnosti, jak děti dobře vychovat v situaci, která pro ně není přirozená a s níž si ani jedna nevědí rady. Obě vyrůstaly s oběma rodiči, kteří se nikdy nerozvedli, a jejich dětství bylo - až na pár drobností - snové. "Někdy mě napadá, co když má dcera vyroste v předsvědčení, že je-li dnes na světě něco nenormálního, pak je to úplná rodina. Přestože jsem přemýšlela o tom, čím vším si jako sólomatka budu muset projít, takto do důsledků jsem si to představit neuměla," říká Kristýna.

"Hledá se táta, protože…"

Česká rodina se za posledních pár let proměnila jako nikdy dříve. Je to paradox - čím jsme vyspělejší a čím lépe se nám daří ekonomicky, tím hůře se daří našim vztahům. Ať se vám to líbí nebo ne, pořídit si dítě bez partnera je rozhodnutí ovlivněné víc potřebami matky než dítěte - ostatně jeho se nikdo neptal… Obecně psychologové považují podobnou situaci pro dítě za nevýhodnou. V knize Josefa Langmeiera a Dany Krejčířové Vývojová psychologie se například píše o tom, že takové děti mohou mít později zmatek v sexuálních rolích a mohou trpět nedostatkem sebevědomí. Autoři ve své publikaci uvádějí studii E. Mavise Hetheringtona, který prokázal, že dívky vyrůstající bez otce se vdávají dříve, nejsou často spokojeny se svými manželi a se sexuálním životem. Častěji také vyjadřují obavy, že by svými partnery mohly být zraněny, opuštěny a zrazeny. Obdobné potíže našel odborník i ve vztazích mužů, kteří vyrůstali bez otce - především v naplnění heterosexuálních vztahů, v překonávání pocitů osamělosti a strachu ze selhání v intimních vztazích. Řada jiných výzkumů však rovnítko mezi otcovu nepřítomnost a problémy dítěte nedává. Na dětech se podle nich negativně podepisují spíš konflikty v rodině -například rozvody. Chybějící mužský vzor v rodině je podle některých single matek možné nahradit jinými muži v okolí, ať už jde o kamarády nebo třeba o dědečka.

***

Podobných příběhů, jako je ten Kristýnin, je na internetu spousta: Je mi pětatřicet, jsem bez chlapa a nechci čekat. Co mám dělat? Proč se některé ženy rozhodly pro dítě bez muže?

Česká rodina prochází paradoxní proměnou: čím jsme vyspělejší a čím lépe se nám daří ekonomicky, tím hůře se daří našim vztahům.

PhDr. Petr Šmolka nachází u žen několik různých motivací:

"Z nouze ctnost" - ženy v této kategorii by si docela rády založily úplnou rodinu, nějak se jim však nedostává partnerů. Biologické hodiny je tlučou zleva zprava a nikdo vhodný na obzoru. Některé si potom na statut matek samoživitelek navyknou přesto, že to nebyl jejich původní záměr. Jiné, a v této skupině jich bude zřejmě většina, se navázání partnerského vztahu s perspektivou společného soužití a případně i dalšího rodičovství nebrání. Jen nejsou pod tak silným časovým tlakem jako ženy bezdětné a po dětech přitom prahnoucí. "Včelí královny" - zpravidla jde o ženy s poněkud pošramoceným vztahem k mužům. Ať již vinou zkušeností z původní rodiny nebo z předchozích partnerství. Muži je v jejich pojetí přisouzena pouze role jakéhosi donátora potřebného biologického materiálu a pak již jen potupný osud úsluhy poskytujícího trubce. "Čekanky zoufalé" - zpravidla jsou to velice kvalitní ženy záhy po třicítce, které přijaly roli milenek ženatých mužů v naději, že si jejich partneři svou rodinnou situaci vyřeší v jejich prospěch. S postupem času, často právem, věřit přestávají, přesto by si přály mít s milovaným mužem alespoň dítě. V podtextu může někdy vládnout představa, že se on konečně "rozhoupe", často už tomu ale ani samy nevěří a jsou smířeny s rolí osamělé matky. "Ženy lesbické" - není nutno rozvádět, je to jedna z mála cest, jak si mohou legální cestou pořídit vlastní dítě. "Militantní feministky" - deformovaná podoba feminismu spojená s apriorním odmítáním mužů, případně (podobně jako kupříkladu u včelích královen) s redukcí jejich hodnoty pouze na roli občasných inseminátorů. "Inovátorky" - pro které je single, případně mingle styl života jasně preferovanou volbou. Už si navykly žít samy, nemají ani chuť, ani potřebu sdílet své teritorium s nějakým halamou, který neumí nic jiného než po bytě trousit ponožky a hlasitě říhat. Jejich ekonomická situace a životaschopnost jim umožňuje celkem bez obtíží zvládat roli samoživitelky. Zatímco "single" žijící ženy si drží otce svého dítěte hodně na distance, "mingle" vztah je mnohdy vztahem, kdy si oba partneři i po narození dítěte ponechávají sice svá teritoria, ale navzájem se nadále kontaktují.

Čtenost článku: 1021

zpět